Na koloběžce k moři
Na koloběžce k Jadranu
Nápad dojet vlastní silou k moři, nejlépe k Jadranu, se v mé hlavě uhnízdil již před několika roky. Po návratu ke kolu kolem mých třicátých narozenin a několika vícedenních vyjížďkách po ČR a blízkém okolí nastal po 15 letech čas na větší akci. Cílem byla chorvatská Rijeka, na kole dojet tam a návrat zpátky vlakem.
Jak už to bývá, všechno bylo jinak. Ke kolu a lehokolu přibyla koloběžka Kostka Tour, plánovaný parťák na cestu nakonec couvnul a tak někdy v prosinci 2014 padlo rozhodnutí. Když k moři, tak na koloběžce a do přívětivého Slovinska. Cílem bylo přístavní město Koper. Z důvodů ušetření asi dvou dnů jsem za startovní místo zvolil Břeclav. Po týdnu v létě 2014 stráveném s koloběžkou natěžko, přejezdem Moravy ze severu k jihu, jsem měl i jakousi představu kolik kilometrů denně jsem asi schopen ujet. Žádného podobného blázna, co by se chtěl vydat se mnou jsem nenašel a tak jsem vyrazil sám. Jediná jistota je koupená jízdenka na vlak z rakouského Grazu do Havlíčkova. Brodu, odjezd 3.7. v 15 hodin.
Prvních 12 km jsem ukrojil 22.6.2015 v 5 hodin ráno na vlak z Havlíčkova Brodu přes Brno do Břeclavi. Po chaotické výluce před Brnem mi přípoj na Břeclav téměř ujel, ale vše dopadlo dobře a kolem desáté hodiny již vychutnávám poslední českou (moravskou) kávičku u známého na břeclavském nádraží. Moc neposedím a v pravé poledne překračuji cestou na Kúty hraniční most přes řeku Moravu a začíná boj s nekonečnou rovinou slovenské cyklostezky na protipovodňové hrázi. Šotolinový povrch také na rychlosti nepřidá a sluníčko se snaží ze všech sil. První krize, nebo spíš dehydratace, přichází po cca 60 km v zahradní restauraci u obce Suchohrad. Ležím na trávě, napájím se Radlerem a asi po dvou hodinách najdu sílu pokračovat. Po asfaltu a projetí několika uzávěrek přespávám v obci Stupava v penzionu. Nejdražší noc mého putování – 42 Euro……Za sebou mám 97 km.
Ráno není po sluníčku ani stopa, z oblohy začíná padat jakási voda. Volím mokrou variantu oblečení a přes most Chucka Norrise ( Most slobody) přejíždím do Rakouska. Po cyklostezkách držím směr Hainburg nad Dunajem. Pořád prší, ale důchodce na elektrokolech to nijak neodradí, jezdí jich tu celkem dost. Dle Murphyho zákonů mi začne měknout přední kolo v největším lijáku a široko daleko není jediná použitelná střecha. Oprava defektu jde pomalu, z okna rozestavěného domu mě sledují ukrajinští gastarbajtři, ale nakonec vítězně odjíždím. Na oběd a zahřátí se zastavuji v nějaké zahradní restauraci, po teplém jídle se mi ven moc nechce. Dlouhý most přes Dunaj, ale výhledy díky nízké oblačnosti jsou nic moc. Okolo římských vykopávek a Haydnova rodného domku mířím do města Neusidl am See, kde pozdě odpoledne konečně přestává pršet a oteplí se na tričkovou teplotu. Cesta kolem Neziderského jezera je již v pohodovém slunečném počasí a poprvé za tuto cestu stavím stan. Kempu v Podersdorfu je opravdu luxusní. Vedlejší stan patří slovinským motorářům a když jim řeknu kam jedu, tak mi nevěří…..Večeře a zasloužené pivko ve městě a jdu spát, dneska jsem ujel jen 86 km.
Ranní probuzení, po dešti ani stopa a obloha slibuje letní počasí. Obouvám trekové sandály a ještě netuším, že je po celý zbytek cesty již za jiné boty nevyměním. Cesta kolem jezera docela utíká, kdesi za vesničkou Apetlon si dávám Weis spritzer ( vinný střik) a tenhle nápoj mi zachutná natolik, že ho vyhledávám i v dalších dnech. Hranici do Maďarska jsem přejel ani nevím jak, najednou byly kolem nápisy v divném jazyce…..V kapse asi 300 forintů, což stačilo v prvním pekařství asi na tři koblihy, další maďarské hufnágly jsem už neměnil, stačila karta nebo jsem platil Eury. Před pekárnou předvádím svou šikovnost J, lepím německy hovořícím cyklistům píchlou duši na kole z půjčovny a sklízím pochvalu…. Jedu směrem na Fertod a názvy dalších měst mě splývají v jedno nesrozumitelné jméno…… Navigace probíhá asi takto. Na kraji města zajedu do stínu na benzinovou pumpu, na tabletu si najdu v mapě směr kudy tudy městem a vyrazím. Na druhé nebo třetí křižovatce již obvykle nevím jak se jmenuje město kam chci jet, tak se procedura s tabletem opakuje. Mimo města jedu převážně po vedlejších silnicích, místy jsou i úseky cyklostezek. Nákup potravin v maďarském vesnickém obchodě je zážitek sám o sobě, karty neberou a já nemám forinty….. Paní prodavačka eurem nepohrdne, raději ani nepočítám v jakém to bylo kurzu. Večer dojíždím do termálních lázní Bukfurdo a stavím stan v kempu mezi obytnými auty a přívěsy. Rázem se stávám atrakcí pro německé důchodce. Blázen co přijel na koloběžce a má tak malý stan, že si v něm ani nesedne. Jdu si zregenerovat unavené nožky do teplých bazénů, co jsou v ceně kempu a po večeři v rychlém občerstvení následuje přesun do stanu a zasloužený spánek. Denní dávka kilometrů klesla, dnes jenom 76.
Čtvrtý den na cestě a konečně léto….a nekonečné roviny silnic se sporadickým výskytem zatáček. Na to mám jediný recept. Sledovat bílou čáru na krajnici, poctivě si počítat odrazy a po každém desátém vyměnit nohu. Moc nekoukat do dáli před sebe a za sebe a pak i dlouhé nudné úseky docela utíkají. Na benzínové pumpě v Szombathely jsem obdarován dvěma Radlery a broskvemi od řidiče kamionu, prý za odvahu pustit se na takovou cestu. Cestou míjím pole, na první pohled s obyčejným obilím, ale všechna jsou poctivě oplocena a nad plotem ve výšce cca jeden metr jsou i elektrické ohradníky. Netuším proč a už se to asi nedozvím. Oběd vařím z vlastních zdrojů v autobusové zastávce, po příjezdu autobusu si místní chtějí povídat, ale nějak jsme nenašli vhodný jazyk…. Projíždím Kormend, kousek jedu po mezinárodní silnici č.86, což je jeden z hlavních tahů směrem na jih. Tomu odpovídají i počty kamionů, a tak brzy uhýbám na souběžnou vedlejší silnici. I když pochvalně zdvižené palce okolojedoucích motorkářů mi budou chybět. Poprvé se objevují směrové tabule na Ljubljaň, počet kilometrů na nich je ještě dost vysoký. Navečer objevuji jakýsi malý kemp ,kousek od města Zalalovo. Recepční mluví pouze maďarsky. Nakonec se domluvíme, noc za 5 euro, ve sprchách teče jen studená voda, stan na celé ploše je jen ten můj. Kdesi na druhém konci v chatkách je ubytovaný nějaký školní výlet a jinak prázdno. Večeře z vlastních zásob, na dobrou noc vinný střik z místního vína. Ujeto kupodivu opět rovných 76 km.
Ráno opouštím kemp téměř nepozorován, najíždím na lepší silnici a podél železniční trati mířím na hraniční přechod Hodoš, aneb konečně Slovinsko, země kde se opět domluvím. Širokým údolím , pořád podél trati směr Murska Sobota. Dneska mi to jede, v okolí je pořád na co koukat, domorodci vlídní….Zastavuji na oběd a zjišťuji, že když si objednám pivo pouze slovem „pivo“, dostanu lahvovou třetinku. Tak pro příště – „veliko točeno „ J U silnice jsou značky varující před pobíhajícími bobry, ale ti se přede mnou se asi schovali. Začínají se objevovat stále delší úseky cyklostezek, většinou kopírují silnice, přes města a vesnice jsou již standartně. Přejíždím nádhernou řeku Mura a zastavuji se v termálních lázních Banovci, které znám z dřívějších návštěv. Původně jsem myslel, že zůstanu v místním kempu, ale den ještě zdaleka nekončí, síly ještě trošku mám. Proto po jednom pivu vyrážím dál. Zmrzlina na náměstí v Ljutomeru příjemně osvěží…..Dál už to taková idylka není. Silnici jsem projížděl asi před dvěma lety autem a v paměti mi utkvěla jako pohodová cesta údolím. Realita na koloběžce byla o dost jiná. Houpáky nahoru a dolů dost vysilovaly a stínu také moc nebylo. Ve městě Ormož síly pomalu dochází, do kempu v Ptuji je to 22 km, to přece dám… .Nejhorší úsek, co jsem kdy na koloběžce asi jel. Rovina bez jediného stínu, silnice se silným pátečním provozem, na teploměru přes 30 stupňů, v nohách 100 kilometrů. Se zastávkami na pumpách mi cesta trvala asi dvě hodiny, druhá velká krize. Z tohoto úseku nemám jedinou fotku, nějak nebyla síla vytáhnout foťák. Do kempu v Terme Ptuj jsem dojel na úplně poslední zbytky fyzických a morálních sil, postavil stan a vyrazil se vylouhovat do bazénů. Bohužel asi 20 minut po mém vstupu nastal konec otvírací doby, tak jsem si moc neužil. Jak hezky tenhle den začal…… a to mi ještě v noci nalezli do stanu slimáci J Ale pozitivní stránka by se našla, rekordní porce kilometrů s koloběžkou na těžko – 129 km.
Noční regenerace kupodivu docela fungovala, ráno byl svět zase hezký. Prohlédl jsem si město a hrad Ptuj, na náměstí jsem chvíli sledoval přípravy podia a techniky na nějaký víkendový festival a vyrazil opět na cesty. Na mapě jsem si vytipoval silnice hodně vedlejší a vydal se po nich směrem na Celje. Cestou jsem podjížděl dálnici Maribor- Zagreb, směrem na jih byla úplně ucpaná, kolony stály. První víkend prázdnin. V hlavě mi znělo známé heslo z billboardů – „Auta stojí, koloběžky jedou“…. Silnička se krásně vinula vesničkami, už z dálky jsem na obzoru sledoval velký kostel, ke kterému jsem se stále přibližoval. Kousek pod kostelem silnice zahnula směrem nahoru, několik serpentin a za chvíli koukám na církevní stavbu hodně zblízka. Najel jsem nějaké výškové metry, terén mi začal připomínat okolí Havlíčkova Brodu, také pořád nahoru a dolů. Tady ovšem když bylo nahoru, tak rovnou 14 nebo 16 procent stoupání. Většinu jsem vytlačil, jet to nešlo. Ale zase ty panoramata….V jednom úseku byla souběžně železniční trať, při mém štěstí samozřejmě v rekonstrukci. Silnička plná náklaďáků a stavebních strojů, oblaka prachu. Je zajímavé, že podle značek na autech stavbu prováděla bratislavská firma. Ale vesničky krásné a krajina nádherná. Oběd z vlastních zásob a pokračovalo se dál. V městečku Šentjur odpoledne zastavím na zahrádce hotelu, spláchnout prach dnešní etapy. Sedíce pod slunečníkem, neviděl jsem moc na oblohu, proto mě překvapila náhlá dešťová přeháňka a po ní trvalý déšť. Po včerejší rekordní etapě a dnešních kopcích se mi dál nějak moc nechtělo, v hotelu měli volné pokoje za rozumnou cenu….. bylo rozhodnuto, dnešní noc bude v peřinkách. Koloběžka zůstala v recepci, stejně podezřívám zaměstnance hotelu, že si ji na chodbách vyzkoušeli. Ale to jsem asi už dávno tvrdě spal. Dnešní porce kilometrů byl poloviční proti včerejšku, pouze 60 km.
Snídaně byla v ceně pokoje, naložit věci na koloběžku a zase dál. Dnešní den je významný, mám narozeniny a také je neděle, minimální provoz. Sluníčko mi moc nepřeje, stále pod mrakem, ale teplo. První větší město dnešního dne, Celje opouštím podél řeky Savinja nádherným údolím. Jeden z nejhezčích úseků celé cesty. Přijíždím do města Laško, což je zároveň také jedna ze dvou velkých značek piv, co se ve Slovinsku vaří. Zkouším najít firemní prodejnu, nějak se mi nedaří, ale připletu se k hasičské soutěži. Zajímavý zážitek, včetně debaty s místními dobrovolnými hasiči. Příjemně by se sedělo, ale je nutno vyrazit dál. Údolí pokračuje ve své kráse dál až na soutok s řekou Savou. Proti jejímu proudu mě čeká koloběžkování směr Ljubljana. V dálce ční na první pohled jakýsi betonový sloup, po příjezdu blíž se z něho vyklube ukrutně vysoký komín nějaké místní elektrárny, ovšem už mimo provoz.Cestou míjím krytý dřevěný most, co vede přes řeku Sava do vesnice Sava. Kousek dál mě přepadá hlad a tak nastává čas na pozdní narozeninový oběd. Vybírám z jídelního lístku nějaké místní jídlo a čekám, co mi přinesou. Masová směs zapečená s místním chlebem , vybral jsem si dobře….Cestou míjím několik lomů se zajímavou lanovkou na dopravu kamene, asi dvakrát mě zažene do autobusové čekárny krátká přeháňka. Jsem na předměstí hlavního města Slovinska, třistatisícové Ljubljaně. Čeká mě průjezd severním okrajem na druhou stranu města, kde mám vytipovaný kemp. Vše úspěšně nalezeno, večeře z vlastních zdrojů a na oslavu narozenin dvě piva v místní restauraci. Den to byl pohodový, najeto 101 km.
Ranní výjezd opět za slunečného počasí , snídaně proběhla kousek za branou kempu v jedné z mnoha malých pekáren, které jsou ve Slovinsku v každé vesničce, natož pak v hlavním městě. Otevírací doba skoro pořád, výběr pochutin velký a ceny mírné. Následuje průjezd městem do historického centra, které mě po prohlídce úplně uchvátilo. Usazen v jedné z řady kaváren, s nádherným výhledem, dávám si kávičku s vinným střikem a vůbec se mi odtud nechce…. Kolem poledne se přece jen přemluvím a s těžkým srdcem jedu dál. Slibuji si, že se sem ještě někdy určitě vrátím. Teď však moje sandále dupou po luxusní cyklostezce s povědomým označením D1, kopíruji dálnici směrem na Terst. Ve městě Vrhnika nadešel čas na oběd, v zahradní restauraci na náměstí opět budím se svým vozidlem pozornost. Oběd je vícechodý, vydatný, však jedu po rovině, ne ?? Hned za městem se však rovina mění na poněkud více nakloněnou a s plným žaludkem brzy tlačím. Když v potu tváře dorazím do sedla, překvapí mě železniční trať, která se sem také vyšplhala. Okolo města Logatec cesta několik kilometrů trochu klesá, ale jet rychle se nedá, silnice je z betonových panelů a docela dost to drncá. Přijíždím do oblasti slovinského Krasu, který dal jméno všem podobným územím po celé Evropě. Začínají se objevovat upoutávky na různé jamy ( jeskyně), do té nejznámější, Postojnske, se chci podívat. Míjím proto odbočku na původně vyhlédnutý kemp a nechávám rozhodnutí o dnešním noclehu na náhodě. Jelikož ta přeje připraveným, tak v obci Postojna mě zaujme Bar Brne, kde je i ubytování. Cyklisté a motorkáři vítáni, majitel však byl vstřícný i k osamělému koloběžkáři. Dneska jsem zvládl 60 km. Teď už vím že se k moři dostanu, nemusím spěchat.
Úterý 30. června. Vstávám brzo, snídaně opět v ceně pokoje a vyrážím navštívit jeskyni evropského významu. Jsem tam opravdu hodně brzy, hodinu před první prohlídkou a z turistů jsem první. Prohlídka byla úžasná, jako exoticky mluvící cizinec jsem ji absolvoval se skupinou jihokorejských turistů, což byl zážitek sám o sobě…. Venku jsem byl opravdu rád za teplé počasí, přece jenom více než dvě hodiny v nízké teplotě mi nesvědčí. Někdy kolem poledne pokračuji dál po silnici kopírující dálnici na pobřeží, zastávka na pumpě na kávě a bagetě. Ve vesnici Divača, u stejnojmenné dálniční křižovatky se musím rozhodnout. Jet doprava do Terstu a pak pokračovat po pobřeží na jih do Slovinska, nebo jet vnitrozemím rovnou do Koperu ? Na pomoc si beru několik domorodců popíjejích plechovkové pivo u jedné z benzinek. Po diskuzi nad mapou, kterou někteří z nich viděli asi poprvé, je rozhodnuto. Mám prý jet druhou variantou, je hezčí. A musím uznat, že měli pravdu. Po několika kilometrech, za obcí Kozina následuje jeden ze sjezdů. Zhruba v polovině kopce jsem HO po pravé straně uviděl….konečně moře…Sice ještě daleko, ale bude to už jen z kopce. Pocity jsem měl nepopsatelné, srovnatelné snad jen s tím , když jsem moře před léty viděl poprvé. Ale teď jsem se k němu dostal vlastní silou. Serpentiny dolů, uprostřed jedné je motorest, kde si dávám zasloužené pivko. Pak ještě několik kilometrů a jsem na kraji Koperu. Koper těsně míjím, k přespání volím kemp Adria na břehu moře v obci Ankaran. Smočím unavené nožky v moři, postavím stan, vykoupu se ve slané vodě a západ slunce trávím na terase restaurace při dobré večeři. Zapadající slunce rozehrává na hladině divadlo s padesáti odstíny modré…. Dnešních 69 km bylo pohodových.
Ranní přesun z kempu do Koperu po nové cyklostezce a na kraji města fotoaparát hlásí plnou paměťovou kartu. Trošku zaskočen touto skutečností hledám prodejnu s elektronikou. Nakonec jsem úspěšný. S novou kartou a plný optimismu mířím na nádraží poptat se po vlaku co jede do vnitrozemí a bere koloběžky. Je ráno kolem deváté, jediný vhodný vlak jede večer kolem 20 hodiny, i když u nástupiště už stojí připraven. Tak mám celý den na poznávání celého , 42 km dlouhého slovinského pobřeží. Prohlídka historického centra města, povinné vítězné fotky s koloběžkou u moře a vyrážím na jih přes Izolu do Piranu. Do Izoly úžasné cyklostezka mezi pobřežní silnicí a mořem, za Izolou nečekaný, docela strmý kopec. Opět tlačím, ale zase jsou výhledy, skoro letecké….. V Piranu opět prohlídka města, spousta focení a nadešel čas návratu po stejné silnici. Kopec nahoru opět tlačím a tak mám čas si všimnout, že okolo roste asi bambus ?? Důkladná prohlídka Izoly, bohatý oběd z potvor z moře vytažených a pohodový přesun zpět do Koperu na nádraží. Tady potkávám dva Čechy na kolech, vrací se stejným vlakem. Jeli téměř shodnou trasu jako já, byli asi jen o půl dne pozadu. Koloběžku a kola vytlačíme do vagonu po dřevěné lávce jak pro slepice a ve vyhřátém vlaku konečně vyjíždíme. Okolo 23 hodiny vystupuji v Ljublani a přemýšlím nad noclehem. Nakonec projíždím celé město po již známé trase a okolo půlnoci stavím stan v již známém kempu. Dnešní porce kilometrů malá, jenom 63.
2. července, předposlední den putování. Po probuzení následuje již známá trasa na ljubljanské nádraží a přesun vlakem do slovinských Alp k jezeru Bled. Kousek před městečkem je kouzelný kemp v nádherné přírodě. Cyklisté a koloběžkáři dokonce mají slevu, asi 20 procent. Již dopoledne stavím stan a s lehoučkou koloběžkou bez bagáže si jedu prohlédnout Bled a přilehlé jezero. Teplota vzduchu překračuje 30°C, na osvěžení si půjčuji loďku a vesluji ke kostelu na ostrově uprostřed jezera. Jsou odtamtud nádherné výhledy, příroda Triglavského národního parku v celé své kráse. Nad jezerem se zvedají vrcholky hor, voda je křišťálově čistá. Ve městě pozdní oběd a návrat do kempu. Vyprat věci, abych zítřejší den ve vlaku alespoň trošku voněl a večer poslední večeře na cestě. Trošku jsem se dneska flákal, najeto jen 38 km.
Ráno časný budíček, sbalit, poslední pohledy na masiv Triglavu a spěchat na nádraží. Kolem osmé odjíždí vlak do Villachu. Tam přestup do Railjetu rakouských drah, služby pro cestující velice komfortní. Jedu směr Graz, ale vystupuji ve stanici Bruck an der Mur, kde mám tři hodiny na přestup na vlak až do Brna. Toulám se s naloženou koloběžkou městem, sleduji přípravy na nějaký hudební festival místních tradičních dechovek. Nákup potravin na cestu proběhne v pohodě, koloběžku odstavenou před supermarketem sice místní okukovali, ale nezkoušeli J Městečko se mi docela líbilo, řeka Mur je také kouzelná….. Zpět na nádraží, v 15:03 odjíždí Railjet Českých drah. Srovnání se službami rakouských železnic vyznívá pro českého národního dopravce dost nelichotivě, ale cesta nakonec proběhla úspěšně. Ve Vídni naprostá většina cestujích vystoupila a do Brna jsme zbyli ve vagónu jen tři. V Brně přestup směr Havlíčkův Brod (opět s výlukou )a večer už jsem byl doma. Nutno ještě podotknout, že jsem se víc bál na brněnském nádraží večer, než na ljubljanském téměř o půlnoci….
Tak to bylo ve zkratce moje koloběžkování k moři. Zážitků bylo mnohem víc, fotek je také spousta ……A jestli bych si cestou zopakovat znovu ? Po návratu byla odpověď jasná – už nikdy, ale teď s odstupem času….. kdo ví J
